Blog

Co mě to tak popadlo

Včera večer jsem zase nemohla usnout a když nemůžu usnout, přemýšlím nad vařením – nad tím co jsem uvařila, co se chystám uvařit apod.

Tenhle můj zvyk ale netrvá dlouho. Zhruba tak od září se můj život začal točit kolem jídla. Má to jednoduchý důvod – musela jsem začít vařit pro jednoho člověka navíc. Konkrétně jednoho dospělého chlapa, jehož kulinářským vítězstvím je smíchat protlak, kuřecí prsa, těstoviny a na závěr posypat chilli tak důkladně, že daný pokrm vlastně ani nemá chuť, jen neskutečně pálí.

Vařím tedy čtyři měsíce a kvůli (nebo možná díky…) covidu několikrát do týdne, protože nechodíme do práce. Začínala jsem s vařením jednoduchých a zaručeně fungujících kombinací – většinou v nich figuroval kečup, těstoviny a sýr. Jenže mi postupně docházely nápady a já musela začít googlit nové recepty čím dál tím častěji. A díky tomu jsem objevila svůj koníček (že k němu mám sklony jsem do teď neměla nejmenší ponětí) – miluji číst o jídle! Ráda se dívám na výrobu jídla, ráda poslouchám, jak se co má vařit, ale mnohem raději si o jídle čtu. A možná ještě o něco raději o něm mluvím. (obliba v jeho konzumaci mi připadá natolik zřejmá, že se o ní ani nezmiňuji).

A tímto jsem se dostala k pointě tohoto článku – ráda o jídle mluvím, ale nikdo mě nechce poslouchat, nebo možná spíš UŽ nechce poslouchat. O kulinářských schopnostech mého muže jsem se již zmínila, u něj jsem vlastně ani neočekávala pochopení, ale že se mnou na toto téma nebude chtít vést hodinové rozhovory ani má vlastní matka, jsem skutečně netušila. Většinou mě po 20 minutách mého monologu zastaví s větou: „To je na mě moc crcání“, a já přitom ještě nestihla vyjmenovat veškeré ingredience!

Na základě těchto, pro mě překvapivých, událostí v mém životě jsem se rozhodla, že když o jídle ráda čtu a mluvím, mohla bych o něm zkusit i psát. U psaní mi totiž nebude vadit, že mě nikdo neposlouchá.

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *